JEN TAK

Jen tak
myslet na ta místa z bedekru,
co jsou ještě dál, než za návsí
a pak - ani slovo Ti neřeknu -
oba víme, kde všude budem sví.

Jen tak
hledět si do očí v přítmí pokoje,
vnímat se slepecky podle hmatu
a dělat, že nevíme, co to je,
když jeden druhému podléhá tu.

Jen tak
ptát se nevinně a vážně šeptajíc,
co se nám věru líbí a co už méně,
kolikže partnerů měl z nás kdo víc
a mířit ke statistické změně.

Jen tak
ležet vedle sebe bez hnutí
jako dvě sirky před zážehem
a sladkobolně v sobě zaklesnuti
shořet v ohni vášně bezbřehé.

Jen tak
vítat se ráno dechem po oční řase,
a podávat si šaty zpod postele,
nadějně, že opět příště a pak zase,
když noc nemohla nám trvat déle.

Jen tak
a při vší úctě k tomu běsu,
jenž v našem nitru bdí si,
já něžně si Tě v srdci nesu,
jak o té soudné noci kdysi.