LÁSCE MÉ

Mé srdce je invalida,
má duše je v penzi.
Přijď, má lásko milá,
a co chceš, to vem si.

Vše najdeš v nesesáru,
v mé třinácté komnatě,
o níž nikdo nemá páru,
já odměním se bohatě.

Čím?

Démanty lesku Tvých očí.
Zlatem Tvého hlasu.
Přízní, co Ti otročí
a stříbrem mých vlasů.

Plástem včelího medu
ze rtů Tvých pus,
spočítat je nedovedu,
dát poslední mi zkus.

Řetězem bílých perel,
jež vysypal Tvůj smích,
a kdybych mu já velel,
koupeš se teď v nich.

Letním bronzem z paží,
on ulpěl mi kolem šíje,
slunce Ti na ně praží,
a mé srdce ještě bije.

A čím ještě?

Lupeny první růže rudé.
Růžencem a svatou biblí,
mé tělo zde ležet bude,
kde duše má už bydlí.

Krystaly solí Tvého pláče.
Dej je do slánky a na stůl.
Slábne moje srdce rváče,
splň, co jsem si zamanul.

Zálohuj všechna naše data,
hlavně digifota z výletů,
klikneš si a na to ta-ta
Tvůj miláček je zase tu.

Ta mocná se strojkem času
usmívá se, ba se směje,
již nečekej v ničem spásu,
došly zázraky i z výprodeje.

Prý si ještě můžu vybrat skon.
Jsem naší láskou do němoty zpit,
nenech mě samotného v tom,
v deltě Tvého lůna chci se utopit.

Přijď pak, lásko, pod kaštany,
kde je ticho a vedle křížů kříž,
budeme tam chvilku a jen my sami,
můj poslední poklad-zázrak uvidíš.

Jedna barva Ti vždy sluší nejvíce.
Vem si oblíbenou černou, ta má styl.
Též na nejvyšším podpatku střevíce,
abych Tě přes náhrobní kámen políbil.